Z historie vesniček a polí

Kuchyně našich praprababiček vypadaly jistě docela jinak než ty naše. Vybrala jsem pár krásných a užitečných kousků, které dnes potkáme v moderních kuchyních jen velmi zřídka, zato sto padesát let zpátky by se bez nich neobešla žádná hospodyně. Všechny fotografie jsou pořízeny v Jihočeském zemědělském muzeu, na středověkém mlýně v Hoslovicích nebo jde o nádobí moje a mojí tety. Krajáče  jsou nádoby na mléko a vaření mléka. Původně stály na třech nožkách nad otevřeným ohništěm a po zavedení sporáků získaly svou nynější podobu. Mléko bylo dříve stěžejní potravina a téměř vždy se svařovalo, takže krajáče zůstaly v domácnostech našich babiček až do konce 19. století, kdy se začaly používat smaltované hrnce. V některých domácnostech je najdeme i dnes, ale spíše nerezové. Tradičně je krajáč spojován se symboly hojnosti a úrody.   Díže Tato velká nádoba sloužila především pekařům na zadělávání velkého množství těsta. Ke každé správné díži patřilo víko, aby

Lidé se odjakživa snažili tak choulostivou surovinu jakou je mléko, uchovat co nejdéle. Sýry obecně, a s nimi i tvaroh, mají domovinu pravděpodobně v Orientu, kde kvůli teplému počasí docházelo k největší nutnosti uchování mléka na delší dobu. Výroba tvarohu se tisíce let vlastně neměnila, hospodyně stavěly krajáče s mlékem ke kamnům nebo na slunce, aby co nejrychleji zkyslo .Získanou surovinu pak používaly nejen k přípravě chutných jídel, ale i k léčení. Bylo ho až moc a všude Tvaroh se  běžně večeřel na chlebu rozmíchaný s novým máslem nebo kyselým mlékem. Zcela běžné byly i pomazánky z tvarohu rozhuda nebo toleranc .  Rozhuda, (výživný pokrm z tvarohu,másla, pažitky s trochou soli a kmínu. Maže se na chléb a jí se ke  kyselému mléku zejména v teplých měsících). Víš, co nevíš? Josef R. Vilímek,  1931.  Tvaroh se kořenil paprikou, pažitkou, cibulí nebo kvašenou okurkou. Takový se pak posílal jen na pole, kde byla poblíž studánka. Jinak se jedl tvar

Podle Herodota, otce historie, se cestovatelé v Arábii mohli docela snadno potkat s létajícími hady, ptáky, kteří si staví svá hnízda ze skořice a ovcemi, které měly ocasy tak dlouhé, že je tahaly po zemi. Řecký učenec Hérodotos přímo v Arábii nebyl, ale své knihy plnil příběhy o tučnoocasé ovci, o které slyšel z vyprávění. Možná ani netušil, že ze všech jeho bájných a pohádkových zvířat je zrovna tohle zcela reálné.  Ocas vážící 36 kilo Po tisíciletí lidé chovali ovce s co nejtlustšími ocasy. Na tato plemena můžeme narazit hlavně ve střední Asii nebo v Africe. Některé ovce mají ocasy ve tvaru pádla, jiným se různě vlní. Ocasy ovcí Awassi mohou vážit asi 26 liber (12 kilo), což je vlastně nic ​​ve srovnání s ovcí, kterou popsal kronikář Leo Africanus ze 16. století. Její ocas měl vážit celých 80 liber (36 kilo). Tyto výrazné ovce pak umělci vyobrazovali v mozaikách i skalních malbách. Dokonce i Bible mluví i tučnoocasé ovci*. V uměleckém podání jsou ovce vyobrázo

Roku 1802 vyšlechtili britští chovatelé zcela ojedinělého býka. Ve speciálně navrženém voze zvíře absolvovalo doslova "turné" po celé zemi.  Zvíře vážící téměř 3.000 liber (1.361 kg) vzbuzovalo senzaci a obdiv. Kresby Durhamského volka se začaly prodávat po tisících kusech a z vola se stala superstar anglického venkova.  Bohatí briští sedláci, ve snaze získat popularitu, začali chovat stále větší a tučnější zvířata. Dychtiví po zvěčnění svého chovatelského úspěchu pak nechávali sebe a svá zvířata portrétovat. A obecenstvo se těchto kreseb nemohlo nabažit.  Tlusté zvíře na tenkých nožkách = nejlepší reklama Počátek 19. století byl vrcholem v malbě hospodářských zvířat. Mezi často portrétovaná zvířata patřili koně, kteří byly znázorněni v štíhlích liniích, aby tak vynikla jejich rychlost a půvab. U ostatních zvířat byla vyžadována korpulence. Na obrázcích z této doby tak můžeme vidět obrovská prasata, ovce i krávy na úzkých nožičkách . K nim pak bývá často přimalován i ma